Kulturní krajina je po staletí utvářena člověkem, který na ni měl a má významný vliv. Vzájemnost a neoddělitelnost krajiny s činností lidí navíc přispěla k upevňování identity daných oblastí a mnohé z nich se řadí ke kulturnímu dědictví. Jak se měnil krajinný ráz zásahem člověka a jaký vliv na harmoničnost mezi přírodou a stavbami měli šlechtici?
I historickou kulturní krajinu na území Česka vytvořili svou činností lidé. Zvláště cenné jsou tak v současné době areály zámků a hradů, které byly vystavěny před stovkami let, nebo třeba místa, kde byly zachyceny archeologické nálezy. Památková ochrana však platí pouze tam, kde je území prohlášeno za chráněné.
Například v rámci chráněných krajinných oblastí, ochranného pásma nebo památkové zóny. Tyto typy ochrany určují aktuálně hlavně příslušné orgány jako Ministerstvo kultury či Ministerstvo životního prostředí. V dřívějších dobách ale i majitelé panství. Například hrabě Jiří František August Buquoy, majitel panství Nové Hraby, prohlásil roku 1838 za chráněnou lokalitu Žofínský prales a prales Hojná voda. Jedná se o nejstarší národní přírodní rezervace u nás a navíc jedny
z nejstarších v Evropě.
Historická kulturní krajina Česka a její významné milníky
Proměny a vývoj historické krajiny na území České republiky čítají desetiletí až staletí. Podívejme se na dvě hlavní etapy, které tuto krajinu ovlivnily:
- etapa venkovské krajiny (přibližně od neolitu do poloviny 19. století).
- etapa industrializované krajiny (období od poloviny 19. století do současnosti).
Za velmi významná lze považovat období, při kterých docházelo ke specifickým krajinným fenoménům a procesům. Co si pod tím představit?
Začněme 13. stoletím – v tomto období docházelo k celkové proměně sídelní kultury. Obchod a řemesla se začala soustřeďovat do měst (nejdříve královských a pak i poddanských). Osady vtiskly krajině nový, přesto poměrně harmonický ráz. Obecně můžeme mluvit o období kolonizace – městské a vnější. Vliv na krajinu začaly mít také doly. (Například Českomoravská vrchovina se stala hlavní produkční oblastí stříbra.) Do konce 13. století se v českých zemích vytvořil nový vzhled kulturní krajiny, která v těchto základech přetrvala až do novověku. Začaly vznikat i do té doby neznámé obory pro zvěř. O to se postarali šlechtici, kteří si dali za cíl chránit přírodu.
V 16. století se pak masivně začaly rozšiřovat rybniční soustavy, které byly provozované na šlechtických velkostatcích. Toto seskupení více rybníků se nachází v nejvyšší koncentraci v Jižních Čechách, konkrétně na Třeboňsku. To Češi každoročně hojně navštěvují a v blízkém okolí mohou kromě rybničních soustav vidět mnoho zámků či jiných s historií spjatých míst, které krajinu formovaly. Další významné rybniční pánve pak vznikaly hlavně na Pardubicku či Poděbradsku.
Za zmínku stojí i velkolepý plán obrovské rybniční soustavy s názvem Zlatá stoka, kterou má na Třeboňsku na svědomí Štěpánek Netolický a Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Měří téměř 48 kilometrů a jeho dnešní funkcí je zabezpečení cirkulace vody z řeky Lužnice k jednotlivým rybníkům.
V druhé polovině 16. století pak již zmíněný Jakub Krčím založil známé monumentální rybníky Rožmberk (s rozlohou 1 060 hektarů), Svět a umělý kanál Novou řeku, který spojuje Nežárku s Lužnicí. A v neposlední řadě zmiňme ještě Velké Dářko, které leží na Českomoravské vrchovině a jeho velikost dosahuje 206 hektarů. České země se prostě a jednoduše začaly plnit vodou a i to krajinu začalo pomalu vizuálně měnit.
Další velmi významné období následovalo s příchodem 18. století, které bylo specifické českou barokní krajinou. Člověk začal opravdu významně ovlivňovat ráz svého okolí s jasným esteticky kompozičním záměrem. Krajina této doby byla organizovaná, ekonomicky účelná, hezká na pohled a vyjadřovala harmonické spojení člověka s přírodou (viz níže).
Druhá polovina 19. století přinesla především industrializaci, urbanizaci a výstavbu nové komunikace, stejně jako druhá polovina 20. století. Počátek 21. století naopak charakterizuje ústup industrializace, suburbanizace a takzvané brownfieldy. Kterým se i my z Rosteme pro budoucnost snažíme vdechnout zpátky život.
Česká barokní krajina jako středoevropský fenomén
Výše už jsme barokní krajinu zmínili, je ale tak specifická, že stojí za to se jí věnovat blíže. Vyjadřuje především propojení člověka s přírodou, na což kladla do nástupu industrializace většina panovníků poměrný důraz. Barokní krajina byla hospodářsky využívaná – vysazovaly se nové plodiny, vysoušely se rybníky, aby vznikla nová zemědělská půda a prosperovalo sklářství a hutnictví. Přesto byla tato krajina naplněna estetikou a idejemi barokního člověka. A její stopy zůstaly v krajině dodnes. Stromové aleje, které lemují silnice, drobná pole, sakrální architektura s dominantními barokními kostely v každé obci, ale i drobná architektura ve volné krajině (kapličky, kříže, Boží muka, sochy svatých, svaté obrázky). Šlo o pomyslnou komunikaci s Bohem. S tou se pojila i poutní místa, která vznikala v blízkosti řady měst (např. Králíky, Český Krumlov) a stala se v krajině dominantními.
Velmi esteticky byly pojaty i barokní zahrady a krajinné parky ve spojení se zámeckými budovami a prostranstvími.
„Jestliže se podíváš z nějakého vyššího kopce, třeba z Řípu, Bezdězu nebo ze Sedla na českou zemi, budeš si myslet, že vidíš nějakou hodně velikou zahradu. Tak je všechno do kousíčku obděláno a v barvách se střídá bílá s červenou. Obdělaná pole mají velmi tmavou barvu,” takto poeticky popsal pohled z hor katolický kněz a historik Bohuslav Balbín v jeho díle Miscellanea historica regni Bohemiae (Praha, 1679–1687).
K nejvíce významným komponovaným celkům patří například hospitál Kuks postavený koncem 17. a počátkem 18. století. Založen byl hrabětem Františkem Antonínem Šporkem jako místo odpočinku vysloužilých vojáků, o které pečoval řád milosrdných bratří. Na této významné barokní památce se podíleli umělci, kteří jsou dnes již světoznámí. Architekt Giovanni Batista Alliprandi a sochař Matyáš Bernard Braun. V areálu nalezneme monumentální kostel Nejsvětější Trojice, nástěnné malby Tance smrti, alegorie Ctností a Neřestí a jednu z nejstarších lékáren s bylinkovou zahradou. V okolí jsou i nyní převážně louky a lesy. A zmiňme ještě třeba malebný, na počátku 18. století zbudovaný, krajinářský park ve Veltrusech. Ten nechal vybudovat třetí majitel zámku ve Veltrusech – Jan Rudolf Chotek. Park patří k pěti nejstarším u nás a se svojí rozlohou 298 hektarů je v Česku tím největším.
Velké zásahy s příchodem industrializace
Po polovině 19. století přichází pro ráz krajiny pomyslný zlom. Příchod průmyslové revoluce krajinu ovlivnil a zahájil novou etapu jejího vývoje. Do té doby člověk s přírodou do velké míry spolupracoval. To se ale už tolik nedá říct o masivní těžbě černého a hnědého uhlí, stavbě železnic a zahušťování krajiny v podobě silnic a v neposlední řadě také urbanizaci. To vše zanechalo v krajině trvalé stopy po lidské činnosti a na harmoničnost už se tolik nehledělo. V severozápadních a severních Čechách a na severní Moravě vznikly průmyslové, urbanizované oblasti. Krajina Českých zemí se začala rozdělovat na oblasti více a méně průmyslové.
Řada měst se rozrůstala do přilehlé krajiny, nové čtvrti byly často řešeny schematicky. Vznikaly pravidelné uliční sítě, rozšiřovala se kanalizace a v okolí uhelných dolů byly vybudovány hornické kolonie obklopené už převážně industriální krajinou. Tam jsou ostatně i dodnes k vidění haldy uhlí či odkladiště na potřebná nářadí a techniku. Brownfieldy. Vznikala také území, která byla poddolována. Kvůli těžbě později zanikla i řada vesnic a lidé byli nuceni se vystěhovat ze svých obydlí. Závan starých časů ve městech v podobě například městských hradeb začal být pomalu zbytný. Hradby už dlouho neplnily svůj původní účel a byly bořeny a zastavovány – například v Praze. Mimo ni (třeba v Brně a Opavě) zase na jejich místech začaly být zřizovány parky. Ty ostatně začaly víc než kdy jindy vznikat i v dalších městech a byly součástí přechodu z krajiny do měst. Architektura také víc než kdy jindy začala využívat nové stavební materiály. Může za to například rozvoj hutnictví, díky kterému mohli lidé začít využívat při stavbě. Nejdříve do technických budov, později pak i do obytných domů.
Zvraty v poválečné historické krajině
Značný vliv na obraz krajiny mělo i poválečné dění. Ve 20. století byly proměny historické krajiny českých zemí spjaty zejména s politikou a nejnovějšími hospodářskými trendy a technickým pokrokem. Po druhé světové válce se na krajině podepsalo třeba vysídlování pohraničních oblastí a znovuosídlování. Některé oblasti však zcela zpustly.
Z hlediska ekonomického, sociálního, kulturního i ekologického se podepsal i přechod na dodnes převažující zěmědělskou velkovýrobu. Ráz a stav historické kulturní krajiny se tak zřejmě nenávratně změnil.
Historická krajina dnes
Struktura České republiky je aktuálně tvořena třemi základními typy:
- městskou krajinou,
- příměstskou krajinou,
- venkovskou krajinou.
Tyto všechny typy krajin mají bohužel mnoho narušených oblastí – především činností člověka. Jde buď o dočasnou nebo trvalou ztrátu ekologické stability a identity krajiny. Myšlení a poměry ve společnosti znamenají mnohdy pro krajinu intenzivní devastaci a její estetická hodnota jde do pozadí. Nejen šlechtici se však dlouhodobě snaží mnoho památek a ráz přírody kolem nich zachraňovat a zachovat pro další generace.
Ochrana krajiny
Zásadní roli v ochraně historické kulturní krajiny má vzdělávací činnost a zákony. V Evropské úmluvě o krajině pak stojí, že je každá krajina cenná, hodnotná a nenahraditelná a měla by se chránit a udržovat. Promítá se také do stavebního zákona. Části kulturní krajiny (zejména zámky, hrady a jiné pamětihodnosti) mohou být součástí kulturních a národních památek. Ne vždy tomu tak ale je. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ochraňuje vybrané krajinné celky, (v podobě památkových zón) které mají významnou kulturní hodnotu.
Jak už bylo psáno výše, vliv na krajinu má nyní hlavně člověk. Snažme se k ní proto chovat s úctou a respektem a harmonicky ji podporujme tak, abychom její historickou kulturu neničili.
